Přestěhoval jsem se. Tedy já ne, ale tento blog. Z původní adresy kedysek.borec.cz, kterou jsem používal někdy od roku 2001 na novou vojtechsysel.cz. Obsah blogu zůstane stejný, ale slibuji, že budu psát pravidelněji, než jednou za rok… ale fakt 

Dlouho jsem sem nepsal. Ano, vím to a je mi to blbé, ale bohužel jsem si už nenašel čas věnovat pár hodin týdně sepisováním aktuálních postřehů. A to ještě v češtině.

Už to budou dva roky, co jsem změnil práci a celkově i prostředí, ve kterém se pohybuji. Pořád sice pracuji v Brně, ale české kolegy jsem vyměnil za cizince a češtinu nahradil angličtinou. Potom následují ty divné momenty, kdy si večer při nákupu uvědomím, že ta paní pokladní je vlastně první člověk, se kterým se bavím česky.

Tato změna mi také navodila jisté schizofrenní pocity, kdy už opravdu nevím, kterým jazykem začít. Dojdu do neznámého prostředí a automaticky přepnu do angličtiny, i když to třeba nedává vůbec smysl, protože jsem jen někde na úřadě a paní na přepážce mi opravdu anglicky neodpoví, natož aby pochopila, co po ní vůbec chci.

Naučil jsem se, že cizinci to u nás nemají vůbec lehké, protože si spousta lidí myslí, že lze češtinu zvládnout za měsíc, dva a hrozně se diví, že po roce nejsou schopni plynně konverzovat. Jako pardon, ale oni jsou na dovolené ve Španělsku schopni si v restauraci objednat ve španělštině?

Před tím, než se stanu třicátníkem jsem si splnil sen a podíval se do Austrálie, nedlouho poté také znovu do spojených států.

A to je tak vše, dva roky v kostce. Dva roky co utekly jako voda. Slibuji, že budu psát častěji… možná.

Texty o služební cestě do států dopisuji s více než půlročním zpožděním. Jak to už u mě bývá zvykem, dříve jsem se k tomu nedostal, ale o to víc mě baví zavzpomínat si na všechny mé zážitky.

Cesta zpět byla také bohatá na nečekané situace. Původní plán byl letět z Phoenixu do Dallasu, zde přesednout na let do Londýna, v Londýna na let do Vídně a z Vídně autobusem do Brna. V prvním případě jsem měl hodinu na přestup, v dalších hodiny dvě.

Co čert nechtěl, už první let z Phoenixu byl asi o půl hodiny opožděn, takže jsem v Dallasu sedl na Skylink a přejel na odletový terminál, kdy už byla dlouhá fronta. Bohužel se ukázalo, že letadlo bude minimálně o dvě hodiny opožděné a já nestihnu navazují let do Vídně. Ihned jsem se vydal řešit přebookování letenky, ale spoj o hodinu později se nepodařilo potvrdit, takže mi paní zabookovala spoj až v 10 večer z Londýna.

Tento fakt mě dost rozladil, protože to znamenalo, že bych do Vídně dorazil v jednu v noci a poměrně těžko bych se dostával do Brna. Nechal jsem to být, ale celou cestu jsem přemýšlel, jestli svůj původní let přeci jen nestihnu.

Do Londýna jsme nakonec dorazili jen asi o hodinu a půl později. Navštívil jsem tedy místní informace, kde mi pán po několika minutách bouchání do klávesnice sdělil, že moje původní letadlo na mě čeká, že neví co ta paní na přepážce v Dallasu dělala a že mám rychle běžet do brány 28, že mi ještě na minutku letadlo pozdrží.

Stylem Foresta Gumpa jsem tedy prokličkoval terminálem k bráně 28, kde se na mě už podezřívavě dívali lidé v přistaveném autobuse. Naštěstí jsem nebyl jediný, komu byl umožněný pozdní příchod, takže jsme ještě dalších 10 minut čekali na postarší manželský pár. Nicméně jsem si mohl oddechnout, protože jsem byl na cestě do Vídně a pořád jsem stíhal již zamluvený autobus.

Jak rychle to uteklo, čekal mě poslední víkend ve státech a já už byl natolik unaven cestováním, že jsem se přidal ke svému americkému šéfovi a dvěma kolegům a vypravili se společně zdolat Flat Iron, nacházející se v Superstition Mountains asi hodinu cesty od Phoenixu.

Nedaleko Superstition Mountains se nachází Goldfield Ghost Town, pravé zlatokopecké městečko a past na zdejší turisty. Paradoxně se v žádném průvodci nepíše, že by stálo za to toto městečko navštívit, ale za sebe můžu říct, že se mi líbilo.

Nástup na Flat Iron trail je poměrně pozvolný, ale bohužel náročnější, protože cesta vede asi 2 míle přes poušť, kde slunce od ráno solidně peče. Cesta se poté začíná pomalu zvedat, kdy těsně pod vrcholem je potřeba zapojit i ruce. Výhledy z vrchu jsou pěkné, ale takové pouštní, samý kaktus, samý šutr.

Na tomto trailu by nebylo asi nic zajímavého, kdyby můj americký šéf netrpěl srdečními potížemi. Ačkoliv byl hned od začátku velmi motivovaný a vykládal jak to zvládne, jen nástup ho zmohl natolik, že to po dalším půl kilometru vzdal ? a to cesta ještě příliš nestoupala. Původní vtípky o tom, že ho asi chceme zabít tedy málem skončili pokusem o zabití, naštěstí nepodařeným.

Předposlední víkend mého pobytu jsme se s Lubošem vypravili do města hříchu, Las Vegas. A protože po cestě je jedna z nejvýznamnějších staveb postavených během velké krize, symbol Ameriky, světoznámý Hoover Dam, zastavili jsme se i tam.

Jak se říká, co se stalo ve Vegas má zůstat ve Vegas, takže v případě tohoto města nebudu moc zabíhat do detailů a trochu netypicky použiji jen odrážky.

• Las Vegas je jen větší Václavák
• zajímavé je tamní MHD, kdy se mísí opilí turisté s holkama co jedou na noční směnu
• Carl Jr. je ten nejhorší fastfood kde jsem kdy byl
• vyhrál jsem $5 na jednorukém banditovi

Celkově se dají zážitky z Vegas shrnout do jedné věty. Byl jsem tam.

Cestou zpět z Vegas jsme se konečně dostali k oné dominantě, Hoover Dam. Naštěstí pro nás, se už nejedná pouze o přehradní nádrž, ale také o dálniční most, z kterého je nádherný výhled na celou přehradní hráz a jezero za ní.

Ještě donedávna jezdila veškerá nákladní a osobní doprava směřující do Las Vegas přes její hráz, což způsobovalo velké zácpy a dle panelů vysvětlujících důvody pro stavbu dálničního mostu, musely některé kamiony čekat i 8 hodin, než mohly pokračovat. Do toho přidejme i bezpečností opatření, která byla zavedena po 11. září a vznikne nám situace, kterou byla potřeba vyřešit.