Dlouho jsem sem nepsal. Ano, vím to a je mi to blbé, ale bohužel jsem si už nenašel čas věnovat pár hodin týdně sepisováním aktuálních postřehů. A to ještě v češtině.

Už to budou dva roky, co jsem změnil práci a celkově i prostředí, ve kterém se pohybuji. Pořád sice pracuji v Brně, ale české kolegy jsem vyměnil za cizince a češtinu nahradil angličtinou. Potom následují ty divné momenty, kdy si večer při nákupu uvědomím, že ta paní pokladní je vlastně první člověk, se kterým se bavím česky.

Tato změna mi také navodila jisté schizofrenní pocity, kdy už opravdu nevím, kterým jazykem začít. Dojdu do neznámého prostředí a automaticky přepnu do angličtiny, i když to třeba nedává vůbec smysl, protože jsem jen někde na úřadě a paní na přepážce mi opravdu anglicky neodpoví, natož aby pochopila, co po ní vůbec chci.

Naučil jsem se, že cizinci to u nás nemají vůbec lehké, protože si spousta lidí myslí, že lze češtinu zvládnout za měsíc, dva a hrozně se diví, že po roce nejsou schopni plynně konverzovat. Jako pardon, ale oni jsou na dovolené ve Španělsku schopni si v restauraci objednat ve španělštině?

Před tím, než se stanu třicátníkem jsem si splnil sen a podíval se do Austrálie, nedlouho poté také znovu do spojených států.

A to je tak vše, dva roky v kostce. Dva roky co utekly jako voda. Slibuji, že budu psát častěji… možná.