Texty o služební cestě do států dopisuji s více než půlročním zpožděním. Jak to už u mě bývá zvykem, dříve jsem se k tomu nedostal, ale o to víc mě baví zavzpomínat si na všechny mé zážitky.
Cesta zpět byla také bohatá na nečekané situace. Původní plán byl letět z Phoenixu do Dallasu, zde přesednout na let do Londýna, v Londýna na let do Vídně a z Vídně autobusem do Brna. V prvním případě jsem měl hodinu na přestup, v dalších hodiny dvě.
Co čert nechtěl, už první let z Phoenixu byl asi o půl hodiny opožděn, takže jsem v Dallasu sedl na Skylink a přejel na odletový terminál, kdy už byla dlouhá fronta. Bohužel se ukázalo, že letadlo bude minimálně o dvě hodiny opožděné a já nestihnu navazují let do Vídně. Ihned jsem se vydal řešit přebookování letenky, ale spoj o hodinu později se nepodařilo potvrdit, takže mi paní zabookovala spoj až v 10 večer z Londýna.
Tento fakt mě dost rozladil, protože to znamenalo, že bych do Vídně dorazil v jednu v noci a poměrně těžko bych se dostával do Brna. Nechal jsem to být, ale celou cestu jsem přemýšlel, jestli svůj původní let přeci jen nestihnu.
Do Londýna jsme nakonec dorazili jen asi o hodinu a půl později. Navštívil jsem tedy místní informace, kde mi pán po několika minutách bouchání do klávesnice sdělil, že moje původní letadlo na mě čeká, že neví co ta paní na přepážce v Dallasu dělala a že mám rychle běžet do brány 28, že mi ještě na minutku letadlo pozdrží.
Stylem Foresta Gumpa jsem tedy prokličkoval terminálem k bráně 28, kde se na mě už podezřívavě dívali lidé v přistaveném autobuse. Naštěstí jsem nebyl jediný, komu byl umožněný pozdní příchod, takže jsme ještě dalších 10 minut čekali na postarší manželský pár. Nicméně jsem si mohl oddechnout, protože jsem byl na cestě do Vídně a pořád jsem stíhal již zamluvený autobus.
V průběhu letu se u mě už začínal objevovat jet-lag, byl jsem přes dvacet hodin na cestě a v té době jsem už měl dávno spát. Využil jsem tedy letu a na chvíli si schrupnul. A udělal jsem dobře.
Ve Vídni se totiž ukázalo, že můj kufr takto rychlý přesun mezi letadly nezvládl a doletí o dvě hodiny později. Napůl rozespalý s plně propuknutým jet-lagem jsem vysvětloval na přepážce slečně jak vypadal můj kufr a za boha si nemohl vzpomenout, kam jsem založil kontrolní ústřižek od kufru, který se dává při odbavení. Mimoto jsem místo čistě anglické konverzace něco prokládal svoji lámanou němčinou. Popravdě jsem za to ani nemohl, ona na mě spustila německy, tak jsem se v tom stavu snažil odpovědět také německy, ale už mi nedošlo, že v angličtině bych si ušetřil spoustu práce.
Nakonec jsem kufr popsal a domluvil se, kdy mi ho přivezou (slečna byla také překvapena, že ho chci dovézt až kamsi za Brno – k mým rodičům) a vydal jsem se na autobus. Ten byl samozřejmě narvaný k prasknutí a na mě zbylo místo 63 – to nejhorší co může být, ale byl jsem rád, že se vezu.
Kufr dorazil druhý den večer. K mému nemilému překvapení byl zámek od kufru přeštípnutý a v kufru byl vloženým pamflet od TSA, že v rámci boje proti terorizmu museli kufr otevřít a prohledat. Po tom všem jsem byl s náladou na bodu nula. Nejen, že se mi kufr ztratil, ale také jsem byl označen za teroristu.
Další týden jsem se v práci pochlubil svojí historkou a ihned jsem byl ujištěn, že nejsem jediný, komu byl takto kufr prohledáván. A taky jsem měl štěstí, že se mi z kufru nic neztratilo, protože takto otevřené jsou častým cílem lapků, kteří hledají lahve drahého alkoholu nebo čehokoliv alespoň trochu cennějšího.
A to je celé, jeden výlet do USA.
